Bitva o atoly Makin a Tarawa byla druhou velkou ofenzívou vojsk USA na tichomořském bojišti po Guadalcanalu. Důvodem k obsazení Tarawy byla velká japonská letecká základna, z níž operující letadla mohla ovládat celou oblast Gilbertových ostrovů a tím i v podstatě celý centrální Pacifik a návaznost na další plánované akce, zejména obsazení ostrova Nauru, ležícího 600 kilomterů západně od Gilbertových ostrovů. Obsazení Tarawy bylo rovněž závislé na rozhodnutí, že závěrečný útok na Japonsko bude veden dvěma směry. Jednak přes Bismarckovou souostroví a Filipíny, jednak přes Marshallovy ostrovy a Karolíny. Ostrov Nauru však byl nakonec vynechán , protože jeho perfektní obrana by žádala nasazení velkého množství vojáků a bylo také možné očekávat tam velké ztráty. Jako náhradní cíl byl poté vybrán Makin, nejsevernější část Gilbertových ostrovů, kde obrana nebyla tak silná a kde měla být vybudována základna pro další „žabí skok“ směrem k Japonsku. Cílem se staly ostrovy Betio v atolu Tarawa a Butaritari na Makinu. Obrana Betia byla dobře organizovaná a dobře vyzbrojená, na Butaritari to bylo podstatně slabší. Nicméně zde zřejmě selhalo velení 27. pěchotní divize, které přes značnou přesilu Američanů nedokázalo útočící jednotky organizovat tak, aby byl ostrov rychle, efektivně a s minimalizací ztrát obsazen. Smůla pronásledovala i U.S.Navy, které přišlo o letadlovou loď Liscome Bay, jež se potopila po zásahu torpédem do skladiště leteckých bomb. Ani obsazení Betia v atolu Tarawa nebylo jednoduché. K vylodění bylo použito moderní vyloďovací techniky: výsadkových plavidel z jejichž útrob byly vysazeny obojživelné vyloďovací traktory, tanky a džípy táhnoucí lehká polní děla. Problémem bylo, že Američané neznali strukturu pobřeží, které pod hladinou skrývalo zrádné útesy, korálové prahy a další překážky a tak mnoho vozidel kleslo ke dnu pár desítek metrů od vyloďovacích pláží. Ale k rozhodnutí o americkém vítězství na Tarawě došlo již druhého dne po vylodění a za další dva dny byl ostrov Betio zcela vyčištěn od japonských sil. Zbývalo potom obsadit ještě menší a hůře bráněné ostrůvky v atolu.
Ačkoliv válka v Tichomoří byla rozhodnuta v těžkým bojích na tichomořských ostrovech, ostrůvcích a atolech, námořní síly sehrály v těchto bojích velmi důležitou úlohu. V první fázi války v Pacifiku úlohu rozhodující, protože byly jedinou složkou ozbrojených sil USA a Spojenců, která držela pozice a nepustila Japonce jižně od Nové Guinei a dosáhla prvních vítězství, která zvrátila průběh bojů. Bez mocných námořních sil by nebylo možné se přes Pacifik k Japonsku dostat. Dvě složky námořnictva hrály hlavní úlohu: námořní letectvo startující převážně z letadlových lodí a ponorkové loďstvo, na jehož významnou úlohu se mnohdy zapomíná. Bylo to letectvo, které zvítězilo u Midwaye, bylo to převážně letectvo, které podporovalo pozemní vojska na desítkách ostrovů a byly to americké ponorky, které potopily rozhodující počet japonských, převážně trasportních lodí. Sloužit na palubách letadlových lodí bylo pohodlnější, než se vláčet blátem jako pěšák v bažinách a džunglích tichomořských ostrovů. Ale služba byla těžká a nebezpečná a když došlo k útokům nepřítele, které se nepodařilo včas odvrátit, byly ztráty obrovské. Na ponorkách, kde sloužili výhradně dobrovolníci, se k nebezpečné službě přidával ještě stres z hloubek, ve které se ponorky pohybovaly. Americké námořnictvo však mělo prefektně zorganizovanou záchrannou, zdravotní a protipožární službu a tak se s většinou katastrof dokázalo vypořádat tak, aby ztráty na životech byly minimální.
Spojené státy v průběhu války významně inovovaly techniky námořního boje i obojživelných operací a zavedly nové technologie, jako byly obojživelné traktory, např. AMTRAC, vyloďovací plavidla nesoucí obrněnou techniku a podobně. Bez pozemních vojsk by se nepodařilo Tichomoří obsadit, bez silného námořního loďstva a letectva by nebylo možné operace k jejich obsazení uskutečnit.