Přes neúspěch japonských ozbrojených sil v Korálovém moři a u Midwaye se Japonsko nevzdávalo svých plánů na útok na Austrálii. K tomu potřebovalo vytvořit neprostupnou bariéru na linii Bismarckovo – Šalomounovo souostroví a současně si zde vytvořit základnu pro další expanzi na jih. Součástí Šalomounova souostroví je i nehostinný ostrov Guadalcanal. Po neúspěšné operaci u Midwaye a při pokusu obsadit Port Moresby Japonci došli k názoru, že bude na Guadalcanalu vhodné zřídit leteckou základnu, ze které bude možné kontrolovat celou oblast a začali stavět letiště. Američané správně usoudili, že dobudování letiště by ohrozilo jejich operace v oblasti Nové Guineje, Nové Británie a obou souostroví a rozhodli se ostrov obsadit. 7. srpna 1942 tedy vyloděním na Guadalcanalu začala americká pozemní ofenzíva v Pacifiku. Vylodění obstarali vojáci 1. divize námořní pěchoty pod velením generála Vandergrifta, který spadal pod nově vytvořené velitelství Jihopacifických obojživelných sil. Současně začala výsadková operace na Tulagi.
Přes počáteční obtíže byl výsadek na oba ostrovy úspěšný. Podstatně náročnější však bylo udržet pozice na Guadalcanalu. Již dva dny po vylodění na Guadalcanalu došlo k velké námořní bitvě u ostrůvku Savo, který se nachází pouhých 12 kilometrů od Guadalcanalu, při které Japonci potopili několik spojeneckých plavidel a tím zbavili americkou posádku ostrova nadlouho námořní ochrany a prakticky znemožnili její zásobování. A tak šest měsíců o ostrov bojovali Japonci s Američany, což zejména pro americké vojáky, nezvyklé tropickému podnebí a sužované malárií, kožními nemocemi a parazity bylo peklem na zemi. Počet Američanů se pomalu zvyšoval z původních 13 000 mužů až na šedesát tisíc a i když i Japonci svoji posádku posilovali, byly počátkem února za obrovských ztrát z ostrova vytlačeni.
Vítězství na Guadalcanalu stálo Spojené státy přes sedm tisíc mrtvých vojáků. Ale jednalo se o první strategické vítězství vybojované na pevné zemi
Zatímco v jižním a jihozápadním Pacifiku ozbrojené síly Spojených států bojovaly v dusném podnebí tropických džunglí a pod pálícím sluncem, na severu se vedl boj v mrazech, ve sněhových bouřích a v ledových vodách v řetězu Aleutských ostrovů, které oddělují Beringovo moře od Tichého oceánu od Aljašského poloostrova až téměř ke břehům Kamčatky.Na Aleutech bylo jedno provizorní letiště umístěné na ostrově Umnak, malá námořní a vojenská základna Dutch Harbor na ostrově Unalaska, několik dalších pozemních základen a několik rybářských osad na ostrůvcích Attu a a Atka.
Japonci ovšem tyto ostrovy chtěli získat, protože se mohly stát významnou základnou pro ochranu jejich severních námořních cest a zároveň, v delší perspektivě, mohly z ostrovů ohrožovat přímo kontinentální území USA. Operace proti Aleutám začaly v podstatě jako krycí operace před plánovaným obsazením Midwaye. Nejprve byla 3. června 1942 bombardována základna Dutch Harbor. Nálety byly tři a byly při nich sestřeleny dvě japonská letadla americkými stíhačkami z Umnaku. Poté se 7. června Japonci “hrdinně“ vylodili na ostrůvcích Attu a Kisca, kde se nenacházel jediný americký voják. V srpnu se na ostrůvku Atka vylodili Američané a bleskové zde vybudovali letiště, z něhož za pouhé dva týdny začali obtěžovat Japonce, kteří se také snažili vystavět letiště na obou obsazených ostrovech. A tak tomu mohlo být až do konce války, nebýt tlaku americké veřejnosti, neboť se jednalo o jediné, Japonci obsazené území Spojených států.
11. května 1943 tedy začala dlouho připravovaná operace k osvobození Aleut. Japonci sice neměli na Aleutách silnou posádku, pouze asi 9000 mužů. Ti byli ale dobře opevněni a chráněni a obraně nahrával i těžký terén a špatné počasí od mlh přes vichřice až po sněhové bouře. Do aleutské kampaně tak nakonec bylo nutné nasadit kolem čtyřiceti tisíc vojáků, z nichž převářnou většinu tvořili příslušníci 7. pěší divize armády USA a bojovalo zde rovněž kolem pěti tisíc kanadských vojáků 13. pěchotní brigády a První brigády Zvláštních sil, známé Ďábelské brigády. Těžké bojové operace trvaly až do 15. srpna 1943.