DVD Letadla (3 DVD)

Balení obsahuje 3 DVD: 1) Slavná letadla Luftwaffe - 1. díl Messerchmitt Bf 109, Bf 110, Messerschmitt Me-210 a 410. Messerschmitt Me-109, původně označený jako Messerchmit Bf-109 podle typového označení vzniklého dle původního názvu výrobce Bayerische Flugzeugbau, který se později přejmenoval na Messerschmitt Werke GMbH byl asi nejslavnějším letounem říšskoněmecké Luftwaffe, tedy vojenského letectva Německé říše. Jednalo se o stíhací celokovový jednoplošník moderní koncepce, který na počátku své vojenské kariéry byl jedním z nejlepších stíhacích letadel světa, vedle takových slavných strojů, jakým byl britský Supermarine Spitfire, nebo japonský letoun Mitsubishi Reisen, známý jako Zero. Me-109 byl vyráběn po celou II. světovou válku v řadě továren firmy Messerschmit Werke a vyrobilo se jich téměř 34000 kusů. I po válce sloužil v mnoha vojenských letectev včetně Československého vojenského letectva, poslední kusy tohoto letounu sloužily v letectvu Jugoslávie do roku 1952, Finska do roku 1954 a Španělska až do roku 1967. Bf-109 byl v průběhu války mnohokrát modernizován, i když poslední modernizace, počínaje verzí G, přinesly sice větší výkony, lepší výzbroj a zvýšení doletu, avšak současně významně zhoršily obratnost letounu a letové vlastnosti vůbec. Messerschmitt 109 postupně zastarával. Jestliže na počátku války to byl letoun, který se mohl srovnávat s tím nejlepším, co vyráběli přední výrobci letadel, zejména v druhé polovině války již zaostával za modernějšími stroji, které postupně ovládly válečné nebe v Evropě, ať již to byly britské stroje Hawker Tempest, americký Mustang, nebo sovětské Lavočkiny a Jaky. Současně mu i v Německu vyrostla zdatná a modernější konkurence ve stíhačce Focke Wulf 190. Bf-109 byl využíván v řadě bojových rolí. Především jako záchytný stíhací letoun proti spojeneckým bombardérům. V této roli byl také nejúspěšnější a mezi bombardéry zejména amerického vojenského letectva, které nálety podnikaly během dne, rozséval zkázu a smrt. Méně úspěšný byl jako doprovodný stíhací letoun při náletech na Velkou Británii, kde mu vadil jeho malý dolet, který znamenal, že piloti Luftwaffe mohli útočit jen asi 15 minut a poté se museli vrátit, nechtěli-li nouzově přistávat kdesi po cestě do Německa či Francie, nebo dokonce na moři. Ke konci války navíc již Luftwaffe neměla zkušené piloty a poslední ránu německým stíhačům uštědřili spojenečtí piloti při marném pokusu Hitlera o zvrat ve válce na západní frontě operací Wacht am Rhein - Stráž na Rýně, pokusu o průlom v Ardenách. Messerschmitt Bf-110, Me-210 a jeho vylepšený následovník Me-410, byly letouny vzešlé z požadavku Říšského ministerstva letectví na těžké stíhací a bitevní stroje, které by mohly doprovázet na cestě bombardovací letouny Luftwaffe a současně plnit náročné bitevní úlohy, jako lehké, přesné bombardování, a podporu pozemních operací. Později, což nebylo původním záměrem, plnily i úkoly nočních stíhačů. Goering pro tyto těžce vyzbrojené a výkonné stroje vybral označení Kampfzerstoerer, tedy bojový ničitel, ale v pozdější době, jak se měnilo jejich využití, byly letouny Bf-110 označovány jako noční stíhačky, zatímco Me-210 a 410 si podržely označení Zerstoerer. Messerschmitt Bf-110 byl vyvíjen od roku 1934 a již v roce 1937 byl zařazen do výzbroje. První série měly jen málo výkonné motory a v důsledku toho nedostatečný bojový výkon. Zejména v Bitvě o Anglii, kde byl ovšem Bf-110 používán k úkolům, pro které nebyl vyvinut, získal nedobrou pověst. Měl být proto nahrazen novým letounem Messerschmitt Me-210. Ten odstartoval k prvním bojovým letům v roce 1941 a zanedlouho byla jeho výroba zastavena pro naprostou nezpůsobilost letounu k úkolům, pro které byl určen a navíc pro nebezpečné chování při letu. Po náročném přepracování draku, křídel a ocasních ploch, na kterém spolupracovali odborníci maďarských leteckých závodů, byla v roce 1942 výroba obnovena a typ byl, s novými výkonnými motory Daimler Benz DB-603 přeznačen na Me-410 a nazván Hornisse - Sršeň, což nebylo v Luftwaffe příliš obvyklé. Nikdy se však nejednalo o příliš kvalitní letoun, jeho letové vlastnosti byly nejvýše průměrné. Neúspěch letounu Me-210 dal nový impuls vývoji a výrobě Messerschmittu Bf-110. Z toho se stal nakonec velmi kvalitní a úspěšný stroj, s vynikajícími letovými vlastnostmi, užívaný ponejvíce jako noční stíhač. Messerschmitt Bf-110 skončil svoji bojovou kariéru v poslední dny války. Poslední letouny bojovaly ještě v Bitvě o Berlín. Bylo jich vyrobeno více než 6000 kusů, čtyřikrát více, než jejich potenciálního pokračovatele, stroje Me-210410. Nejúspěšnější německý noční stíhač Heinz-Wolfgang Schnaufer dosáhl svých 121 nočních sestřelů právě na stroji Bf-110. Messerchmitty 410 byly z bojových operací stahovány od podzimu roku 1944 a dále sloužily jako průzkumné letouny a bojů se zúčastnily již jen víceméně náhodně. Celkem bylo Messerschmittů Me 210 a 410 vyrobeno něco málo přes 1500 kusů. DVD obsahuje 2 části: Me-109 (24:33 min.) Me-110 (24:33 min.) 2) Slavná letadla Luftwaffe - 2. díl Junkers Ju-87 B Stuka, Messerchmitt Me-262 Schwalbe (Vlaštovka). Junkers Ju-87 B Stuka Německý hloubkový bombardér Junkers Ju-87 Stuka byl letoun, který byl výsledkem doktríny říšskoněmeckého vojenského letectva Luftwaffe, která při bombardování jak pevných vojenských i civilních cílů, tak vojenských jednotek a obrněných vozidel, upřesňovala přesné a relativně velmi účinné hloubkové bombardování. Junkers Ju-87 vzlétl poprvé v roce 1935, kdy Luftwaffe vyzvala letecké výrobce ke konstrukci střemhlavého bombardéru, který měl nahradit zastaralé Henschely 123. Na počátku II. světové války rozséval tento bombardér hrůzu, zkázu a smrt, všude kde se objevil. Poprvé byl bojově použit při přepadení Polska. Útočil na letiště, vojenské kolony, ničil vojenské objekty, ale také bombardoval polská města, kde využíval navíc psychologického efektu vyjící sirény namontované na příďovém podvozku. Rovněž jeho použití ve válce na Západě, v Holandsku, Belgii a Francii bylo nesmírně účinné. Letoun účinně chráněný stíhacími Messerschmitty ničil přesným bombardováním vojenské i nevojenské cíle. U Luftwaffe a v Německu vůbec, se stal předmětem jakéhosi kultu, kdy spolu s působením nacistické propagandy získal aureolu všeničící univerzální a přesné zbraně. Na počátku německé invaze do Sovětského svazu úspěšně útočil na sovětské vojenské kolony a obrněná vozidla, čímž vyrovnával sovětskou převahu v tancích, jak kvalitativní, tak kvantitativní. Naopak v Bitvě o Británii byly jeho úspěchy minimální. Ačkoliv občas způsoboval značné škody útoky na britské a spojenecké lodi kolem jižního pobřeží Velké Británie, projevila se již jeho zastaralá koncepce, nedostatečné pancéřování, malá rychlost a slabá výzbroj. Junkers prostě nebyl schopen odolat britským Hurricanům a Spifirům, které britské území bránily. Podobně se již příliš neosvědčil při operacích u Kurského oblouku, kde neměl potřebné technické zázemí, které potřeboval k předletové přípravě. Přes problémy, které jeho operační použití přinášelo, přes malou bojovou účinnost, srovnáváme-li jej s bombardéry Spojenců, se stal symbolem zla a zkázy, kterou válka přinesla, byl nejznámějším německým bombardérem a pravděpodobně nejznámějším německým letounem pro civilní obyvatelstvo států, na které Hitlerova Třetí říše zaútočila. Messerchmitt Me-262 Schwalbe (Vlaštovka) Souběžně ve Velké Británii a v Německu probíhal od počátku třicátých let 20. století vývoj proudového motoru vhodného pro pohon letadel. V Německu však byl vývoj poněkud rychlejší, protože němečtí průmyslníci byli méně konzervativní a také proto, že od nástupu Hitlera k moci Německo budovalo nové, moderní ozbrojené síly, které vstřebávaly vše nejlepší, co se v oblasti techniky objevilo. Prvním, kdo se konstrukcí proudového motoru a stavbě proudového letadla v Říši věnoval, byl konstruktér a majitel letecké firmy Heinkel Flugzeugwerke Ernst Heinkel, který využil patentů Hanse von Ohaina. Jeho letoun Heinkel 178 byl první „jet“, který kdy vzlétl a Heinkel He 280 byl první stíhací proudový letoun na světě, v podstatě připravený k výrobě. Ale tím, kdo získal první zakázky Říšského ministerstva letectví na výrobu prototypů a později i sériových letadel nebyl Ernst Heinkel, jehož vztahy s nacisty nebyly nejlepší, ale jeho konkurent Willy Messerschmitt, šéfkonstruktér a majitel stejnojmenné firmy, dodavatel například i nejrozšířenější německé stíhačky Messerschmitt Me (Bf)-109. Me -262 Schwalbe vzlétl poprvé s proudovým motorem teprve 18. července 1942, zatímco první proudový Heinkel již 7. září 1939 a Heinkel He-280, vlastně již hotová stíhačka, 22. září 1940. Výroba Messerschmittu 262 nabíhala teprve od června do listopadu 1943 a první letka vybavený těmito výkonnými stroji, které neměly na obloze konkurenta, byla vytvořena teprve v červenci 1944. Výkony letadla byly skvělé - maximální rychlost 870 km/hod, dostup 11,5 km, dolet přes tisíc kilometrů. Letoun byl dobře vyzbrojen a v rukou zkušeného pilota se stal smrtonosnou zbraní nejen pro bombardéry, ale i pro pístové vrtulové stíhačky Spojenců. Ale na to, aby něco změnil na vzdušné nadvládě spojeneckých, letectev bylo již příliš pozdě. Většina z vyrobených 1430 strojů byla zničena ve vzduchu, nebo na letištích Třetí říše, po pár kusech si vzali spojenci ke zkouškám. Například Britové ke srovnávacím zkouškám s Glosterem Meteor, první britskou proudovou stíhačkou, která byla poprvé nasazena jen o pár dní později, než Me-262, 27. 7. 1944. Dvanáct strojů sloužilo po válce v Československém vojenském letectvu. DVD obsahuje 2 části: Ju-87 Stuka (24:34 min.) Me-262 Swallow (24:33 min.) 3) Kamikaze Edice Druhá světová válka - díl 37. Válka na Dálném Východě 1941 - 1945 7. prosince 1941 dochází k neočekávanému, a přesto jistým způsobem předvídatelnému, útoku japonského císařského loďstva na významnou námořní a leteckou základnu Spojených států v Pearl Harboru na Havajských ostrovech. Spojené státy vstupují do války. Na počátku války japonská letadla Zero-Zeke, Hayabusa-Oscar, Val či Kate vládnou tichomořské obloze. Jsou modernější, rychlejší, výkonnější a obratnější, než srovnatelné americké stroje a jejich piloti jsou nejen skvěle vycvičeni, ale na rozdíl od amerických pilotů mají i válečné zkušenosti z bojů v Číně, či z konfliktu se Sovětským svazem v letech 1936 až 1939. Stejné je to i na moři, kde je až do Bitvy u Midway hegemonem japonské válečné loďstvo. Jak válka postupuje, začíná se projevovat obrovský výzkumný, technologický a ekonomický potenciál USA a zatímco americká letadla a lodě jsou čím dál výkonnější a navíc vybavené novými přístroji a zbraněmi, a američtí piloti zkušenější a lépe vycvičení, Japonsku začíná docházet dech. Chybí nové technologie, chybí materiály a suroviny, pilotní školy nestačí nahrazovat ztracené piloty. Poslední záchranu před invazí Spojenců na japonské ostrovy a před tím na takzvané Domácí ostrovy, vidí velení císařských ozbrojených sil v nasazení sebevražedných letadel a v menší míře i miniponorek a člověkem řízených torpéd, jež dostala mýtický název "Božský vítr" - kamikadze (kamikadze). Sebevražedné útoky mají zničit spojenecké loďstvo. Stovky mladých Japonců se, obklopeno stovkami kilogramů výbušnin, vrhá proti americkým plavidlům. Ztráty na spojeneckých lodích i jejich posádkách rostou, ale konečnému útoku Spojenců na Japonsko muže zabránit jedině úplná a bezpodmínečná kapitulace Japonského císařství. K té nakonec dochází po svržení atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki v srpnu 1945. Nejstrašnější válka v dějinách lidstva skončila.